Ústav manažmentu kultúry a turizmu kulturológie a etnológie

Úvodem. Jedním ze zásadních problémů v cestovním ruchu je adaptabilita s novým prostředím a zejména snaha udržet návštěvníky v dané lokalitě déle než jeden den. Toto platí pro běžné konzumenty cestovního ruchu při objevování kulturních rozdílů exotických zemí. Předpokladem pro rozšíření poptávky po ubytovacích a gastronomických službách v exotické zemi, ještě před návštěvou této krajiny, je vnitřní adaptabilní orientace na kulturní šok, který jednoznačně nastane. Příspěvek je inspirován pracovním pobytem autora v Indii a jeho osobními zkušenostmi a reminiscencemi.

Kulturní šok se odkazuje na úzkost a plst pocitů, když lidé musí operovat uvnitř různých a neznámých kulturních nebo společenských prostředí. Prožít kulturní šok není předsudek, ale nemoc, která postihuje do určité míry většinu z nás. Kulturní šok bychom skoro mohli nazvat nemocí z povolání u mnoha lidí, kteří byli náhle nuceni podstoupit „transplantaci“ v zahraničí. Obtíže, které příchozí do jiného kulturního prostředí zažijí a jejich následné zkušenosti s jinou kulturou, jsou velmi reálné. (SZALÓ 2002:45) Kulturním šokem se nazývá pocit vykořenění, dezorientace a zaskočenosti, které člověk prožívá v okamžiku, kdy se pokouší sžít s kulturou, jejíž hodnoty a zvyklosti mu jsou neznámé, nepochopitelné, popřípadě bytostně cizí. Kulturní šok se může projevit pouhým pocitem zmatení, které po čase, jak se seznamuje s novým prostředím, ustupuje. Ve své nejtěžší podobě zapříčiňuje těžké deprese a neschopnost adaptovat se, vrcholící nutností odjezdu ze země. Na kulturní šok se cestující (alespoň podvědomě) připravuje při opuštění země, může ho ale zaskočit doslova „za humny“. Prožít kulturní šok je užitečné, protože nám ukazuje nesamozřejmost a (časoprostorovou i morální) omezenost našich zvyklostí, hodnot a morálních imperativů. Setkání se s odlišnou kulturou nás nutí přehodnocovat věci, které jsme považovali za přirozené a dost možná i jedině možné. Byť i jen dočasným vytržením z vlastních kořenů získáváme nadhled nad svou kulturou a stáváme se citlivějšími a tolerantnějšími ke způsobům života jiných lidí. Nestane se to pokaždé a každému.

Multikulturalismus možno definovat jako přesvědčení, že různé kulturní či etnické skupiny v jedné společnosti mají právo zůstat odlišné. Opačnou variantou vývoje je jejich asimilace s normami hlavního proudu společnosti. Multikulturalismus je možné chápat na vícero různých úrovní. Od kultury a vzdělání v rámci určité skupiny obyvatelstva až po úroveň kulturních institucí a praktik celých společností. (HOFSTEDE – HOFSTEDE 2006:39)

20. století charakterizují migrace mnoha lidí z kultury, jež se vytvářela po generace, a nutnost jejich zapojení se do života společnosti ve zcela odlišném kulturním prostředí. Vznikají obtíže při osvojování si cizího jazyka a překonávání komunikačních bariér při kontaktech s příslušníky majoritní společnosti, při získávání nových pracovních zkušeností, návyků, způsobů chování v běžném životě, překonávání stereotypů v jídelních zvyklostech atd. Proces adaptace na novou kulturu klade velké nároky na schopnost vyrovnávat se s počátečními obtížemi. U některých jedinců to může navodit přechodnou stresovou reakci. (FRAŇKOVÁ 1990:11–16)

Pokud se jedinci, přicházející do tropické oblasti z mírného evropského klimatu, nedokážou sžít s novým prostředím, poměrně často trpí střevními poruchami. Podivně vyhlížející potraviny a někdy také, na první pohled, naštvaní lidé způsobí jedinci kulturní šok. Je pouhou sraženou úzkostí, která je výsledkem ztráty všech známých značek a symbolů společenského styku, které Evropan „ztratí“, když se rozhodne poznat Indickou kulturu. Těchto příznaků mohou být tisíce – jak se orientovat v situacích každodenního života: kdy si podat ruce a co na to říct, kdy a jak dávat spropitné, jak dát příkazy „služebníkům“, kteří plní naše přání a touhy, jak se chovat při nákupech, kdy přijmout a kdy odmítnout pozvání na návštěvu do rodiny, kdy a jak jsou prohlášení vážná před a při obchodních jednáních a neoficiálních setkáních, a kdy naopak vážná nejsou…

Když Evropan vstoupí do této, pro něho neobvyklé a jiné kultury, jsou odstraněny všechny nebo většina známých pocitů. V neobvyklých situacích se cítí jako ryba na suchu. Bez ohledu na to, jak velkorysá a plná dobré vůle jsou setkání s místním obyvatelstvem. Po prvopočátečním setkání následuje pocit frustrace a úzkosti. Lidé reagují na frustrace v podstatě stejným způsobem. Odmítají prostředí, které působí potíže: "hostitelská země je špatná, protože náš pocit je špatný." (PRŮCHA 2010:29) Některé příznaky kulturního šoku vznikají z nadměrné obavy z čistoty a vnitřního pocitu že to, co je nové a divné, je "špinavé" (ve vztahu k pitné vodě, potravinám, nádobí a ložním prádlu, strachu z fyzického kontaktu s domorodým obyvatelstvem atd.).

Je zcela běžné, že jsou jedinci, kteří nemohou žít v zahraničí. (CHUDOŽILOV 2000:79) Mají pocit bezmoci, podráždění přes zpoždění letadla, časový posun a další drobné frustrace v poměru s jejich příčinami, odmítnutí naučit se jazyk hostitelské země, nebo alespoň pár základních slov či vět, nadměrný strach z podvedení, okradení, nebo zranění, velké obavy z menší bolesti a nakonec ta strašná touha být doma, v důvěrně známém prostředí, navštívit své příbuzné, mluvit s lidmi z vlastního okolí, kteří opravdu myslí a jednají srozumitelně. Tito jednotlivci se značně liší v míře, v níž „zažijí“ kulturní šok, který se jich osobně týká. Bariér a podnětů, kterými mohou být slova, gesta, mimika nebo vnitřní normy a hodnoty, je mnoho. Každý je závislý na svém osobním vnitřním klidu, schopnostech a na stovkách těchto podnětů, z nichž většina je podvědomě naučená.

Další fáze kulturního šoku je regrese. Domácí prostředí náhle dostává obrovský význam. To se obvykle projevuje cestou „domů“, do hotelu, který se stal po dobu pobytu „známým místem“, které přivádí zpět do známé reality. Všechny obtíže a problémy jsou zapomenuty a zůstávají jen dobré věci. Pobyt v hotelech, spojených s občany, kteří mluví srozumitelným, nebo dokonce stejným jazykem, jsou zdvořilí a velice laskavý k cizincům nejen proto, že v nich vidí potenciální příjem financí, upokojuje. Tato fáze může trvat stejně dlouho jako novomanželské líbánky od několika dnů až týdnů do šesti měsíců v závislosti na okolnostech. Obvykle není dlouhodobá, a pokud i nadále trvá, je to z důvodu, že se návštěvník, který zůstává dlouhodobě v cizí zemi, musí vyrovnat s vážně reálnými životními podmínkami, které ho při jeho pobytu v této zemi čekají. Během několika prvních týdnů pobytu se většina lidí dokáže nadchnout pro „nové“. Následuje ovšem fáze, která se vyznačuje často nepřátelským až agresivním postojem vůči hostitelské zemi a její obyvatelstvu. Toto nepřátelství zřejmě vyrůstá z pravé vnitřní obtížnosti jiné kultury, která čeká návštěvníka v procesu úpravy jeho vnitřního přesvědčení, že je vše „špatné“. (PRŮCHA 2010:68)

Cizincům, kteří dlouhodobě pracovně navštíví exotické země je k dispozici služka na úklid domu a praní, řidič a místní kuchař, kteří se snaží plnit vše co na „očích“ svého dočasného zaměstnavatele vidí. Tito lidé mají doma stejné problémy jako cizinec. Nejsou schopni pochopit rozpoložení hosta, neboť ve své víře, že dělají vše co je potřeba, prostě nechápou, že i přes jejich pomoc je cizinec znepokojen. Kulturní difuze je v exotických zemích patrná a místní obyvatelé, kteří prošli během posledních let velkými změnami, kdy se pomalu přizpůsobují „konzumentům“ cestovního ruchu. Další kulturní změny, které musí jasně následovat na základě expanze západní kulturní civilizace směrem k západnímu stylu života (MAHLER 2012:35). Pomůže tento očekávaný a možná toliko obávaný přechod a přibližování se k západní kultuře zemi s dlouholetou jinou tradicí něčemu? Jediné, co možná zůstane, bude nadměrná slušnost a pohostinnost místních obyvatel. Musíme se zamyslet, zdali tato nenásilná forma změny kulturních tradic spíše neuškodí místnímu obyvatelstvu než, že přinese změny k lepšímu. A v čem tedy budou tyto změny lepší? Na to, bohužel, není přímá odpověď.

Stereotypy mohou být mastí na ego osoby s těžkým případem kulturního šoku, ale rozhodně nevedou k žádné skutečné znalosti obyvatelstva hostitelské zemi a jejich kultury. Dokáže-li jedinec překonat druhou fázi kulturního šoku, zůstane, ne-li, může a někdy musí odejít dříve, než se dostane do fáze nervového zhroucení. Kulturní šok je zmenšen, když se návštěvníkovi podaří získat znalosti místního jazyka, či jeho částečného základu a začne cestovat po celé zemi sám, či v doprovodu místního obyvatele. To je začátek přizpůsobení se novému kulturnímu prostředí. Dokáže-li před auditoriem sta lidí promluvit pár slov v jejich mateřském jazyce, tak vnitřně postavené a předem dané obavy a bariéry se zbortí a místní obyvatelstvo si začne získávat na svoji stranu.

Obvykle se v této fázi pomalu ukazuje, že návštěvník cizí země začíná mít pomalu, ale jistě, rozvíjející se vztah k místním lidem. Jeho smysl pro humor začne vykonávat sám to, co nedokázal ve svém předsudku o kulturních rozdílech. V této konečné fázi vlastního vnitřního předsudku a jeho následných úprav návštěvník cizí země souhlasí s jejich kulturními zvyky a obyčeji jako dalším způsobem, jak žít v odlišném kulturním prostředí. Po dlouhé době se snaží porozumět cizímu. Díky kompletnímu vnitřnímu nastavení může nejen přijímat potraviny, nápoje, akceptovat zvyky a chování místních lidí, ale začne se mu v cizí zemi líbit. (GRIFFITHS 1997:42) Individuální nastavení jedince je změněno. Ví, co je nezbytné udělat pro požívání pitné vody a jídla tak, aby jeho „já“ mohlo být implementováno do každodenního života místních obyvatel.

Závěr. Prudký celosvětový rozvoj civilizace přináší spoustu nových jevů, které se intenzivně prosazují v praxi, ale až následně se dostávají do zájmového pole vědy. Jedním z těchto fenoménů je interkulturní komunikace, kde se také projevují kulturní rozdíly nejvíce. Realizuje se každodenně v nespočetném množství mezinárodních obchodních, politických, diplomatických, vzdělávacích či turistických kontaktů. Je pozitivní, vedoucí k užitečným efektům – jeho prostřednictvím se dorozumívají, vzájemně poznávají a spolupracují lidé různým zemí, národů, kultur. Je to také fenomén problematický, až poškozující – důsledky nesprávně vedené a interpretované interkulturní komunikace mohou vést ke konfliktům, někdy až k válečným střetům. (PRŮCHA 2009:61)

Životní prostředí cizích zemí se pobytem jedince v něm nezmění. Může se ale změnit postoj jedince k dočasnému „zahraničnímu“ životu. Ve snaze překonat kulturní šok je zásadní dozvědět se něco o povaze odlišné kultury. Pochopení lidí žijících v rozdílných kulturách je důležité, ale to neznamená, že je nutno rezignovat na kulturu vlastní. Interkulturní komunikace nespočívá ve schopnosti nahradit vlastní kulturu kulturou cizí, ale ve vytvoření dovednosti užívaní obou na základě vnitřně vytvořených dvou systémů chování.

Schopnost spolupracovat s osobami z odlišných národních kultur, porozumět zvyklostem zahraničních partnerů či respektovat jejich odlišné přístupy se i v našich podmínkách rychle stává jedním z důležitých "měkkých" pracovních předpokladů. Odpovídající manažerská schopnost již získala svůj název: bývá označována jako řízení kulturní rozmanitosti (Urban 2004).

Nejlepším způsobem, jak se vyhnout nepříjemným situacím a nedorozuměním, je zjistit si předem něco o kultuře člověka, se kterým budete jednat či uzavírat obchod. Kontext je zásadní. Nevinný vtípek v naší kultuře může znamenat smrtelnou urážku pro jiné kultury. Je nutné se na takové jednání připravit, informovat se o národních zvyklostech (např. jazykových, jednacích), tradicích a třeba i takových zjevně jasných věcech, jako jsou uvítací rituály. Z Evropy jsme zvyklí na podání ruky, což ovšem neznamená, že to funguje stejně i všude jinde. Porozumění kulturním rozdílům může přispět k vytvoření dobrého obchodního či pracovního vztahu. Neporozumění může naopak zhatit mnoho příležitostí.

Kulturní rozdíly se promítají do jednání jedince. Porozumění kulturnímu prostředí obchodního partnera je nezbytným předpokladem k navázání úspěšné a dlouhodobé spolupráce. Kulturní rozdíly jsou faktem – lidé se tedy liší mimo jiné i podle toho, z jaké země pocházejí – a tyto rozdíly můžou být natolik významné, že je nelze překonat intuicí nebo přirozeným přístupem.

Literatúra a pramene:

SZALÓ, CS.: Proces kulturní asimilace a konstrukce identity "přistěhovalců". In: Sirovátka, T.: Menšiny a marginalizované skupiny v České republice. Brno 2002, s. 179-196.

FRAŇKOVÁ, S.: Kulturní šok: psychologické a nutriční problémy amerických studentů během studijního pobytu v Praze, In: Nasch-Cahill, D.: „You Can Get from Here to There: Preparing for a Short-term Mission,“ Journal of Christian Nursing, 1990, roč. 7, č. 3, s. 11–16.

GRIFFITHS, B.: Sňatek mezi východem a západem. Praha 1997.

CHUDOŽILOV, P.: Kulturní šok aneb Setkání třetího druhu. Praha 2000.

HOFSTEDE, G. – HOFSTEDE, G., J.: Kultury a organizace. Software lidské mysli. Praha 2006.

MAHLER, Z.: Indický hlavolam. Praha 2012.

PRŮCHA, J.: Interkulturní komunikace. Praha 2009.

PRŮCHA, J.: Interkulturní psychologie – sociopsychologické zkoumání kultur, etnik, ras a národů. Praha 2010.

Urban, J., Consilium Group, Management Consultants, Kulturní rozdíly mají i výhody, Hospodářské Noviny 2004.